110. výročí narození významného čs. drezurního jezdce a trenéra plk. Fr. Lechnera
V roce 110. výročí narození významného čs. drezurního jezdce a trenéra plk. Fr. Lechnera otiskujeme článek, který uveřejnil v březnu tr. ve zkrácenéverzi časopis Jezdectví.
Tento článek najdete také v příloze.
Jako když voda teče.
Před 110 lety se narodil plk. František Lechner.
Tímto poetickým příměrem vysvětloval svým žákům tajemství plynulého přechodu z vyššího do nižšího chodu či ruchu. Plukovník Lechner pocházel ze Slovácka – kraje dodnes proslulého vynikajícími chovy koní. Narodil se v obci Malá Blatnička 21. března 1896 v selské rodině a těsně před vypuknutím světové války dokončil vyšší zemědělskou školu. Narukoval k dělostřelectvu - zbrani, které zůstal věrný po celý život – a s rakouskou armádou bojoval na ruské, balkánské i italské frontě. Po vzniku republiky se již jako důstojník z povolání účastnil čs.-maďarského válečného konfliktu na jihovýchodním Slovensku. Jezdecké učiliště v Hodoníně úspěšně dokončil v roce 1923 a následně působil u dělostřeleckých útvarů převážně ve funkci učitele jízdy. Oceněním jeho vynikajících schopností pro drezurní práci bylo zařazení do olympijské přípravy ve vyšším jezdeckém učilišti v Pardubicích, které absolvoval s výborným prospěchem roku 1928. To se již pravidelně účastnil drezurních soutěží jak doma, tak v zahraničí. Tam se s koněm Eno umístil na mezinárodních závodech ve Vídni (1928) a s koněm Michoň byl účastníkem proslulého konkúru v Cáchách (1936). Během války, která znamenala také útlum sportovního života včetně jezdectví, působil F. Lechner u plemenářské služby. Zapojil se však do odbojové činnosti a v Pražském povstání bojoval na území Karlína. Osvobození ČSR bylo pro něj spojeno s návratem do armády i jezdeckého sportu. Již roku 1947 startuje s čs. družstvem na mezinárodních závodech v Baden-Badenu, kde vítězí s koněm Rákos v Grand Prix (GP) dokonce nad olympijským vítězem André Jousseaumem. Na prvním místrovství ČSR pořádaném roku 1949 v Karlových Varech obsadil plk. Lechner s koňmi Bojar a Rákos v olympijské úloze (GP) 1. a 3. místo a svůj úspěch zopakoval o rok později v Praze, kde si jeho koně svá místa jen vyměnili. Následující roky nebyly pro jezdecký sport ani Fr. Lechnera příznivé. Je zbaven velení dělostřeleckého pluku ve Staré Boleslavi, přichází o své koně a stává se důchodcem. Celá padesátá léta znamenají pro jezdectví dobu organizačních změn a s nimi spojeného úpadku sportovní výkonnosti, který se zejména v drezuře nepodařilo dodnes překonat. Je rozpuštěn Sokol jako základna civilních jezdců, o koně ztrácí v souvislosti s pokračující motorizací zájem armáda a tak jezdectví živoří jen na okraji paramilitaristické organizace Svazarm.
K určité konsolidaci došlo až v závěru této dekády, kdy se v rámci jednotného tělovýchovného svazu znovu zřizují jezdecké oddíly. Plk. Lechner se v této době vrací do původně vojenské tělovýchovné jednoty Žižka Praha a v jízdárně Na baště (Na Pohořelci) začíná nejen pracovat nové koně, ale z mladých jezdců vytváří postupně se rozrůstající drezurní družstvo, jehož členové od počátku šedesátých let obsazují v přátelských i mistrovských drezurních soutěžích přední místa. I když většina z nich již dnes závodně nejezdí, je stále možno Lechnerovy žáky potkat v okolí drezurního „čtverce“ třeba v úloze trenéra či rozhodčího. František Lechner se na mistrovství republiky vrátil ještě jako pokročilý šedesátník a s populárním běloušem Lusk (po F XIV) se mezi roky 1962 – 1965 opakovaně umisťoval, naposledy dokonce na 2. místě. Bohužel byl plukovník v témže roce, 7. listopadu 1965, povolán „do velké armády“. Jeho náhlá smrt v sedle Peruna symbolicky ukončila život plný velkých úspěchů, ale často i ústrků a strádání. Ty nesl plk. Lechner jako pravý voják statečně a neváhal se ještě v důchodovém věku znovu postavit na jízdárnu či pracovat mladé koně, i když neměli - jako třeba Lusk - pro drezuru velké předpoklady. Pozásluze řídil také několik let ústřední trenérskou radu a vedl naše reprezentační drezurní družstvo Nijak netajil svůj zájem o systém výcviku drezurního koně podle Jamese Filise (1834 – 1913), s kterým ho seznámili francouzští instruktoři působící v době I. republiky ve vojenských učilištích. Lechner po své šedesátce sice již nepůsobil na koni uvolněně a elegantně, ale byl tehdy u nás ojedinělý svými schopnostmi připravit koně i jezdce až na úroveň GP, i když se již v tomto období jako mistrovská soutěž nejezdila a tento neutěšený stav bohužel ke škodě naší drezury stále přetrvává .
Dnes vzpomínáme na plk. Fr. Lechnera jako na posledního reprezentanta čs. drezurní školy, která patřila v meziválečné době – ač to dnes zní neuvěřitelně – nejen k evropské, ale dokonce světové elitě. Je jeho nehynoucí zásluhou, že předal tuto obdivuhodnou tradici svým žákům, kteří na něj ani po mnoha letech nezapomínají a snaží se ji zprostředkovat dalším generacím drezurních jezdců.
Prof. MVDr. Vladimír Benda, DrSc.
Obr. Plk. F. Lechner na koni Lusk kolem roku 1960 při nácviku piaffy (foto z archivu autora).